Sberatel.info
29. června, 2017
Svobodné zednářství je organizováno systémem takzvaných lóží, je to nepolitická a nenáboženská organizace, zednáři sami sebe označují za bratrstvo. Jeho původ je odvozován z cechů středověkých stavitelů chrámů.
Podle Tomáše Srba, který je členem řádu čtvrt století a jenž napsal trilogii Řád svobodných zednářů, je “zednářství jako celek svou povahou uzavřené, navenek neviditelné”. “Řád jako zasvěcovací společnost se projevuje činy svých příslušníků, kteří nemají povinnost svoji příslušnost na veřejnosti vyjevit,” řekl nedávno Srb s tím, že zednářství “není vystavěné na pomíjivých fenoménech, nýbrž stojí na archetypálních vlastnostech člověka jako jedince”.
Pověst svobodných zednářů byla často záměrně poškozována, řád byl třeba podezírán z tajné přípravy francouzské revoluce v roce 1789. V roce 1885 zase vyšel ve Francii spis Dokonalé odhalení francouzského zednářství, jehož autor Gabriel Jogand-Pages se později dobrovolně přiznal k úmyslné mystifikaci veřejnosti.
Nejstarší doklady existence svobodných zednářů pocházejí už ze 14. století, ale zednářské tradice se někdy odkazují i na stavitele prvního chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě z 10. století před Kristem. Geneze řádu je v dalších letech nejčastěji spojována se zednickými a kamenickými cechy stavitelů katedrál, kteří (chráněni papežskou bulou) mohli překračovat hranice (odtud adjektivum “svobodní”) a budovat na zakázku velkolepé chrámy. Řemeslníci si poblíž katedrál, jejichž stavba trvala desetiletí, stavěli lóže, tedy dočasné příbytky. Tvůrci katedrál také často vkládali do staveb kromě oficiálních církevních symbolů i symboly esoterické a hermetické. V roce 1723 pak reverend James Anderson vydal Konstituci svobodných zednářů, která obsahovala jak vnitřní pravidla, tak legendy o minulosti bratrstva.
Svobodní zednáři mohli a mohou vyznávat rozdílná náboženství. Při rituálu leží na oltáři vždy tzv. Kniha svatého zákona, kterou může být podle Srba “bible, ale i třeba korán, tóra, Konfuciovy spisy, védy nebo Tao te-Ťing”. “Iniciační obřad svobodného zednářství je přijatelný i lidem jiných kultur,” říká Srb.
Přesto bylo zednářství často trnem v oku katolické církvi. Již v roce 1738 vydal papež Klement XII. první bulu, v níž vyhlásil boj proti zednářství, v roce 1834 pak byli zatraceni encyklikou Humanum Genus papeže Lva XIII. Nejvíce církev dráždila tajná povaha zasvěcovacích rituálů, jimiž dodnes prochází každý adept vstupu do společenství.
Zednáři mají tři základní symboly, tzv. velká světla – bibli, úhelník a kružítko. Bible může být tradicí, úhelník morálními pravidly a kružítko bratrstvím, nebo také lze bibli interpretovat jako světlo nad lidmi, úhelník jako světlo v lidech a kružítko jako světlo kolem dokola. K dalším symbolům patří třeba zástěra, symbol čistoty a nevinnosti, která odkazuje na dřívější fyzickou práci s kladivem a dlátem. Místem jejich rokování je zednářská lóže rozdělená na tři třídy: učně, tovaryše a mistry. V čele lóže stojí velmistr.
V 17. století se zednářství rozšířilo zejména do Francie, pak do Nizozemska či Německa. Později bylo významné americké zednářství, protože v Evropě bylo vzhledem k absolutistickým či totalitním režimům často zakázané, neboli na čas dobrovolně ukončilo činnost.
Často se uvádí, že první zednářskou lóži v českých zemích založil 24. června 1726 hrabě František Antoním Špork v Praze. To ovšem nelze prokázat, historicky první doložená lóže vznikla v Praze v roce 1741 díky francouzským a saským důstojníkům v době války o habsburské dědictví. Po nástupu Františka II. byly ale lóže v roce 1794 zakázány (po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 mohly působit na Slovensku), po více než stodvacetileté odmlce došlo k legalizaci řádu až po vzniku Československa v květnu 1919.
Svobodní zednáři stáli u zrodu některých vědeckých a kulturních institucí jako byla Česká královská společnost nauk, České technické učení, Národní muzeum v Praze či Moravské zemské muzeum v Brně. Zednáři byli mimo jiné Josef Dobrovský, Vojtěch Náprstek, František Křižík, Julius Zeyer, ale i řada šlechticů.
Po první světové válce vstoupili do lóží představitelé inteligence – lékaři, vědci, umělci, právníci, diplomaté, státní úředníci. Konkrétně například Alfons Mucha, Viktor Dyk, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Jiří Guth-Jarkovský, Jaroslav Kvapil, Josef Svatopluk Machar, krátce i bratři Josef a Karel Čapkové, Václav Maria Havel, Antonín Švehla, Zdeněk Štěpánek či Martin Štěpánek.
Za druhé světové války bylo zednářství opět zakázáno, po válce byl řád obnoven, v roce 1951 se ale lóže opět dobrovolně “uspaly”. Obnoveny byl až po listopadu 1989, konce komunistického režimu se dožilo 28 členů. Veliká lóže České republiky, která je přímým pokračovatelem prvorepublikové Národní Veliké Lóže Československé, byla obnovena 17. listopadu 1990, v roce 2008 se sloučila s Velikým Orientem Českým.
Nyní je v ČR přes 500 svobodných zednářů, působí zde asi 30 lóží, zastřešovaných z víc zemí, a to v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové či Olomouci.
ČTK, foto: Wikimedia Commons