VELETRHY SBĚRATEL

VSTUPTE

SBERATEL
FAIRS

ENTER

MESSEN
SBERATEL

BETRETEN

Investor na trhu s uměním si musí umět obstarat informace, dokázat je analyzovat a hlavně je pak správně použít

Sberatel.info

24. srpna, 2017

Jan Skřivánek je náš přední odborník na trh s výtvarným uměním. Dlouholetý šéfredaktor měsíčníku art+antiques, nyní šéfredaktor internetového portálu artplus.cz, který usnadňuje sběratelům i investorům orientaci na českém trhu s díly výtvarného umění. Výborný novinář, jenž dokáže dění na trhu s uměním jasně a přitom plasticky popsat. Na konferenci „Zasvěcený sběratel – Úspěšný investor, která proběhne v rámci Investor Prague Show 7. září v hotelu International, vystoupí s přednáškou na téma: „Výtvarné umění v číslech. Jací autoři se za posledních deset let nejvíce zhodnotili a koho se vyplatí do budoucna sledovat.“

Vloni bylo utraceno na aukcích výtvarného umění 1,26 mld. korun, padl historický rekord za obraz vydražený za nejvyšší cenu, řada umělců dosáhla historických maxim. Během prvních šesti měsíců letošního roku sběratelé a investoři na aukcích utratili dalších 730 milionů a hned čtyři obrazy se dostaly do desítky historicky nejdražších položek českých aukcí. Zdá se, že zažíváme období, které dosud na českém trhu nemá obdobu.

Ano, vypadá to, že letošní rok zopakuje či dokonce překoná loňský rekordní výsledek, kdy obrat trhu meziročně povyrostl o 35 %. Před deseti lety, v říjnu 2007, byl poprvé na české aukci vydražen Kupkův obraz za více než 20 milionů korun. Od té doby se nad tuto částku prodalo ještě dalších 13 děl, 8 z nich v posledních dvanácti měsících. Srovnatelný Kupkův obraz, jako stál před deseti lety 23 milionů – jiná geometrická kompozice z tzv. Série C z poloviny 30. let, se loni prodal za 62 milionů korun, což je aktuální rekord českého trhu.

Není to uměle nafouknutá bublina? Vždyť ceny jdou nahoru rychleji než u realit!

To si nemyslím. Je to totiž stejné, jako kdybychom se v případě realit bavili o půl nebo jednom procentu těch nejdražších bytů a jaké jsou u nich ceny a nárůsty. Obrazy vydražené za více než milion představují méně než půl procento z celkového děl, která jsou nabízena na českých aukcích  Určitě ale platí, že takto vysoké částky přitahují pozornost nových bohatých investorů, které trh s uměním dříve, když se ceny pohybovaly níže, nezajímal. Na druhou stranu ale nejde očekávat, že když si koupíte desetimilionový obraz, že jej za rok prodáte o 15 % dráž. Může se to podařit, ale nejde na to spoléhat. Dokážu si ale představit, že za deset let se nám i dnešní rekordní ceny budou zdát nízké. Jako dlouhodobá investice je umění i v této nejvyšší cenové kategorii určitě stále zajímavé.

„Na milionové položky sice připadá více než polovina celkového obratu českých aukcích, ale z hlediska počtu prodaných děl představují jen asi 1,5 %. Když necháme těchto zhruba dvě stě nejdražších děl stranou, vychází cenový průměr zbytku českých aukcí na necelých 60 tisíc korun. Navíc dlouhodobý průměr úspěšnosti aukcí se pohybuje kolem 41 %. Jinými slovy, z nabízených děl jich nového majitele najde méně než polovina,“ chladí lehce nadšení z raketového růstu cen výtvarného umění Jan Skřivánek.

„Na milionové položky sice připadá více než polovina celkového obratu českých aukcích, ale z hlediska počtu prodaných děl představují jen asi 1,5 %. Když necháme těchto zhruba dvě stě nejdražších děl stranou, vychází cenový průměr zbytku českých aukcí na necelých 60 tisíc korun. Navíc dlouhodobý průměr úspěšnosti aukcí se pohybuje kolem 41 %. Jinými slovy, z nabízených děl jich nového majitele najde méně než polovina,“ chladí lehce nadšení z raketového růstu cen výtvarného umění Jan Skřivánek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdá se, že většina děl autorů, které se prodávají za milionové částky je dobře zdokumentována. Přesto, může ještě někomu viset doma v obýváku neznámý Filla nebo Kupka?

Bohužel v dokumentaci provenience děl máme stále velké limity, i když je pravda, že se to posledních letech zlepšuje. U nás je specifická situace v tom, že objevy dosud neznámých nebo dlouho ztracených děl jsou poměrně časté. Odvíjí se to od toho, že po roce 1948 zde klasický trh s uměním čtyřicet let neexistoval. Lidé se tím, co mají doma, nechlubili, nebo to dokonce tajili. Stále se tak občas stává – byť výrazně méně často než před deseti lety –, že milionová díla jsou v držení lidí, kteří jinak rozhodně nepatří mezi milionáře. Jde třeba o rodinné dědictví, obraz, který si někdy za první republiky koupil dědeček či pradědeček stávajících majitelů, a až při nynějších cenách majitelé začínají uvažovat o prodeji. V zahraničí, kde k přerušení trhu s uměním nedošlo, tato situace nastala už někdy v 70. letech, ne-li dřív. Pokud by dnes někdo přišel s neznámým Picassovým obrazem, který od 30. let nikdo neviděl, bylo by to krajně podezřelé. Není to vyloučené, ale každý obchodník s obrazy by si velmi pečlivě ověřil, zda jde o pravé dílo. Pokud ano, byla by to velká událost.

 

Nejdražší socha prodaná na českých aukcích. Emile Antoine Bourdelle: Hérakles napínající luk, 1909, bronz, výška 61,5 cm, délka 59 cm,  cena: 12 047 400 Kč, European Arts 21. 5. 2017

Nejdražší socha prodaná na českých aukcích.
Emile Antoine Bourdelle: Hérakles napínající luk, 1909,
bronz, výška 61,5 cm, délka 59 cm,
cena: 12 047 400 Kč, European Arts 21. 5. 2017

Co majitel obrazů přesvědčí, aby dali dílo na trh?

Třeba právě to, že ceny teď na aukcích letí tak strmě vzhůru. Takže i lidé, kteří to z finančních důvodů řešit nemusí, začínají přemýšlet, jestli nevyužít situace a neprodat. Pokud jde o ten hypotetický příklad obrazu, který je od první republiky stále v držení jedné rodiny, mohou tam hrát roli například dědické vztahy. Něco jiného je dohodnout se, kdo si nechá obraz, který stojí deseti tisíce, a něco jiného, když jde o miliony. Prodej pak může být jediným řešením. Jiná věc je například to, že v určitý moment tržní cena převáží senteminetální hodnotu díla. Pokud má někdo obraz po dědečkovi, jehož cena se pohybuje, řekněme, do půl milionu korun a není v nějaké existenční tísni, tak nemá k prodeji příliš důvod. Je to samozřejmě dost peněz, ale taková částka jeho situaci nijak zásadně nezmění. Když ale najednou to stejné dílo stojí 15 milionů, tak je to něco jiného. Nejen, že to jsou peníze, s kterými lze ledacos podniknout, ale začnete také řešit pojištění, jestli byste takhle drahou věc spíš než doma neměl mít někde v trezoru, atd. Už to není jen „hezký obraz po dědečkovi“, ale hodně drahá věc, o kterou musíte nějak pečovat. Takovéto „prvoprodeje“ jsou ale čím dál tím vzácnější, mnohem častěji se teď setkáváme s tím, že současné situace na trhu využívají etablovaní sběratelé, kteří tříbí své sbírky a vidí příležitost k zajímavému zhodnocení. Nejdražší obraz letošního roku, Praha od Oskara Kokoschky, která se v červnu prodala za 52 milionů korun, například pocházela ze sbírky Vladimíra Železného. Štyrského obraz Kominík a sněhulák, který se v květnu prodal v novém autorském rekordu za 23,6 milionu, se na trhu vrátil po necelých šesti letech a jeho cena se za tu dobu zvýšila o 16,9 milionu korun.

Platí to u většiny objektů sběratelského zájmu, ale u výtvarného umění zvlášť – jak moc zvyšuje cenu uměleckého díla dobrý příběh?

Nedokážu to přesně kvantifikovat, ale příběh a hlavně doložená historie cenu díla bezpochyby zvedají.    Jedna věc je, že ověřitelná historie je nejlepším potvrzením pravosti, druhá věc je, že množství výstav či původ v nějaké zajímavé sbírce, zvyšují prestiž daného díla. Nejvěhlasnější sbírkou v našem prostředí je asi sbírka Jindřicha Waldese, která byla na konci 90. let restituována z Národní galerie a poté postupně rozprodána (Jindřich Waldes, majitel společnosti Koh–i-noor, sběratel a ve 20. a 30. letech mecenáš Františka Kupky). Pokud má nějaké dílo takovouto provenienci, tak to každý obchodník samozřejmě rád zdůrazní. Vzhledem k tomu, že vlastně žádná ze velkých osobností českého umění nemá zpracovaný souborný katalog, nejde říct, že drahé jsou jen obrazy s historií. Většina děl totiž žádnou historii, kterou by šlo doložit archivními prameny, nemá.

František Kupka: Élévation IV / 1938 olej na plátně / 60 × 66 cm  cena: 23 205 000 Kč / 1. Art Consulting 7. 10. 2007

František Kupka: Élévation IV / 1938
olej na plátně / 60 × 66 cm
cena: 23 205 000 Kč / 1. Art Consulting 7. 10. 2007

František Kupka: Série C I. (Protihodnoty), 1935, olej na dřevě, 55 × 60 cm, cena: 62 000 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

František Kupka: Série C I. (Protihodnoty), 1935,
olej na dřevě, 55 × 60 cm,
cena: 62 000 000 Kč, Adolf Loos Apartment and Gallery 26. 11. 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na vyspělých trzích hraje při prodeji roli nejen příběh, ale často také jméno majitele sbírky, ze které dílo pochází. U nás se tradice „značkových sbírek“ postupně znovu buduje, i když pomalu. Zvýší do budoucna cenu obrazu fakt, že jej měl ve sbírce Petr Kellner nebo Jan Světlík?

Se „značkovými sbírkami“ je u nás zase problém v přerušené kontinuitě. Za socialismu bylo sběratelství hodně privátní záležitostí a neznám žádnou sbírku, která by fungovala jako „značka“. I když to souvisí i s tím, že o sběratelství této doby zatím mnoho nevíme a je možné, že nějaká taková sbírka se zpětně ještě objeví. U miliardářů jako je Kellner nebo Světlík se zase předpokládá, že nakupují už tak kvalitní díla, že obstojí bez problémů sama o sobě. Navíc většinou nevíme, co tito lidé vlastně ve sbírce mají. Známé jméno v rodokmenu obrazu ale může fungovat i jako vstupenka do určitého elitního klubu, do které se nový majitel chce dostat. Když se před deseti lety prodal obraz Marka Rothka Bílý střed za 73 milionů dolarů, což tehdy byl rekord za dílo poválečného umění, hodně se v této souvislosti zdůrazňovalo, že prodávajícím byl David Rockeffeler a že jeho jméno pomohlo cenu posunout takto vysoko. Dodatečně se ukázalo, že kupujícím byl katarský emír, takže asi přece jen šlo víc o Rothka než o Rockeffelera, ale to je jiná věc. Ostatně uvidíme příští rok, kdy budou Christie’s dražit více než dva tisíce děl z Rocktefferelrovy pozůstalosti. Zemřel letos na jaře ve věku 101 let.

Komu tedy může slavný majitel díla prospět?

Že jméno majitele sbírky pomůže dílům, která v ní jsou, platí hlavně pro současné umění. Odhalit, co ze soudobého umění přežije, je královskou disciplínou sběratelství. Ostatně to, že dnes známe Jindřicha Waldese jako významného sběratele, není proto, že shromáždil reprezentativní kolekci českého malířství 19. století, ale že podporoval své současníky Františka Kupku a Vojtěcha Preissiga. Asi jedinou současnou sbírkou, kterou jde už vnímat jako „značkovou“, je sbírka Richarda Adama. Pan Adam byl v 90. letech a na začátku století v podstatě jediným sběratelem, který systematicky mapoval soudobé české umění. Tak reprezentativní kolekci umění posledního čtvrtstoletí jakou má on žádná veřejná galerie nemá.

Řada umělců jsou dnes současně mediální celebrity. Jak moc ovlivňuje mediální oblíbenost cenu obrazů daného umělce a to v delším časovém horizontu?

Těžko říct. V dějinách umění najdeme jak příklady celebrit, které byly následně zapomenuty, tak umělců, kteří byli hvězdami již za svého života a jsou jimi i nadále. Pokud jde o aktuální ceny a prodeje, tak mediální sláva umělci určitě může pomoct. Například takový Pasta Oner je jedním z mediálně nejviditelnějších umělců – četl jsem dokonce i nějaký rozhovor, kde odpovídal na otázky, které jsou jeho oblíbené restaurace – a může si za svá díla říkat výrazně vyšší ceny než autoři o generaci dvě starší, kteří takto známí nejsou. Když se ale na jeho díla podíváme optikou toho, v kterých institucích vystavoval, na kterých významných výstavách se objevil či jaký má úspěch na mezinárodní scéně – o což se snažíme prostřednictví J+T Banka Art Indexu, jehož jsem spoluautorem –, tak zjistíme, že ani v rámci své generace nepatří mezi nejlépe hodnocené umělce. Co to bude znamenat v delším časovém horizontu, je otázka. Já osobně bych sázel spíš na institucionální úspěch než na mediální slávu, ale ani to, že nějakého autora dnes kurátoři milují, nezaručuje, že později nezapadne. Jiná věc je, že zvlášť v případě současného umění platí, že člověk by měl kupovat hlavně to, co se mu líbí a co jej oslovuje. Pokud se dodatečně ukáže, že šlo o špatnou investici, nemusí ho to pak trápit.

Jindřich Štyrský: Kominík a sněhulák, 1925,  olej na plátně, 70,5 x 50,5 cm, cena: 6 720 000 Kč, Dorotheum 17. 9. 2011 cena: 23 598 000 Kč, European Arts 21. 5. 2017

Jindřich Štyrský: Kominík a sněhulák, 1925,
olej na plátně, 70,5 x 50,5 cm,
cena: 6 720 000 Kč, Dorotheum 17. 9. 2011
cena: 23 598 000 Kč, European Arts 21. 5. 2017

Když se za vysokou sumu prodá dílo nějakého autora, znamená to, že je na trhu stejně ceněno celého jeho dílo?

To, rozhodně ne. Efekt růstu cen díky rekordnímu prodeji můžeme pozorovat u nedoceněných nebo pozapomenutých autorů, kterých si díky tomu najednou všimne víc sběratelů. V případě autorů, kteří jsou slavní a drazí již předtím, se horentní suma vydaná za jeden konkrétní obraz na ceně ostatních jejich děl nemusí vůbec odrazit. To, že se loni prodal jeden obraz Maxe Švabinského za 9,5 milionu korun, například na cenu jeho grafik nemělo žádný vliv. Stále je můžete koupit doslova za pár tisíc. Založit investiční strategii na tom, že skoupím vše od Maxe Švabinského, protože ceny plošně vzrostou, by bylo pošetilé. Pravda je většinou taková, že onen rekordní obraz byl drahý, protože byl něčím výjimečný, a většina ostatních věcí zůstane tam, kde byla. Pokud k nějakému posunu dojde,  bude velice nerovnoměrně rozdělen: Drahé věci daného autora budou díky jeho novému rekordu ještě dražší a díla, o která předtím příliš zájem nebyl, nadále zůstanou víceméně tam, kde byla. Skoro u každého autora totiž existují rozdíly v řádu násobků mezi jeho díly z nejvyhledávanějšího období, které je nejvíc ceněné, a tím zbytkem. A pozorujeme to nejen u nejslavnějších jmen, jako jsou Kupka, Filla či Toyen, ale i u autorů, které krom specialistů nikdo nezná.

Max Švabinský: Splynutí duší,
1895–96,  olej na plátně, 80 x 60 cm,  cena: 9 480 000 Kč, Galerie Kodl 27. 11. 2016

Max Švabinský: Splynutí duší,
1895–96,
olej na plátně, 80 x 60 cm,
cena: 9 480 000 Kč, Galerie Kodl 27. 11. 2016

Max Švabinský: Kvetoucí lípa a ženský akt, 1952, litografie na papíře, 24,2 x 20,3 cm, cena: 4 200 Kč (nevydraženo), Galerie Vltavín  15, 6. 2017

Max Švabinský: Kvetoucí lípa a ženský akt, 1952,
litografie na papíře, 24,2 x 20,3 cm,
cena: 4 200 Kč (nevydraženo), Galerie Vltavín 15. 6. 2017

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyplatí se kupovat domácí umělce, jejichž díla se objeví na zahraničních aukcích? Předpokládám, že cizinci o ně takový zájem mít nebudou…

Asi jedinými autory, kteří mají potenciál zaujmout zahraniční publikum, jsou František Kupka a Alfons Mucha, kteří skutečně patří do kánonu světového umění. A podobně je na tom ještě česká meziválečná fotografie: Drtikol, Funke, Sudek a další. V případě ostatních českých autorů, jejichž díla se objevují na zahraničních aukcích, skoro vždy platí, že čeští sběratelé jsou ochotni platit výrazně vyšší ceny, než případní zahraniční zájemci. Před pár lety byl český aukční trh hodně živen takovýmito dovozy – díla zakoupená v zahraničí se velice záhy objevila na aukci v Praze, kde se prodala ještě dráž. Dnes už to příliš neplatí, protože v zahraničí začali ve větší míře nakupovat i koncoví sběratelé, Když se teď někde v zahraničí objeví něco kvalitního z českého umění, tak se to většinou prodá za tak vysokou cenu, že pro případný přeprodej na českém trhu už mnoho prostoru nezbývá. To v praxi znamená, že i to málo z českého umění, co se v minulosti dostalo do světa, se dnes většinou vrací do České republiky. A nejsem si vůbec jistý, že je tu jednoznačně pozitivní zpráva. Nejsme v tom ale výjimkou. Stejně tak platí, že německé umění se nejlépe prodává v Německu, respektive Němcům, ruské Rusům atd. Že by si Francouz koupil nějakého drážďanského malíře z poloviny 19. století? Proč? Německý sběratel za něj nejspíš vždycky bude ochoten zaplatit vyšší částku. Trh s opravdu globálními díly je relativně malý a  „Piccasů“, které chtějí po celém světě, je pár.

Jak velký smysl tedy má sázet na domácí autory?

Pokud jste aktivním obchodníkem s uměním, jde na domácích autorech bezpochyby založit prosperující byznys. Pokud je člověk spíše pasivním investorem, jemuž jde primárně o bezpečné uložení kapitálu, je lepší nespoléhat pouze na autory, které za našimi hranicemi nikdo nezná. Asi by bylo rozumné za srovnatelné ceny nakoupit autory, kteří mají mezinárodní renomé. Má to minimálně tu výhodu, že trh, na němž jde jejich díla uplatnit, je větší a kdyby se něco událo špatně a člověk musel prodávat, tak má šanci oslovit větší publikum.

Sudek(1)

Nejdražší česká fotografie prodaná na světových aukcích. Josef Sudek: Zátiší, 1952, pigmentový tisk, 24,5 × 18,4 cm, cena: 7 433 000 Kč, Sotheby’s 19. 11. 2010

Zdá se, že většina děl se u nás prodává přes aukce. Je to tak, nebo se jen o aukčních prodejích víc píše, takže jsou prostě víc vidět?

Globální odhady uvádějí, že podíl aukcí versus privátní a galerijní prodeje je zhruba jedna ku jedné, s mírnou převahou mimoaukční částí trhu. Žádné statistky pro český trh s uměním neexistují, ale na základě rozhovorů s obchodníky, kteří se věnují aukčnímu i galerijnímu prodeji, či se zástupci Asociace starožitníků odhaduji, že u nás je poměr zhruba dva ku jedné ve prospěch aukcí. Tedy že přes galerie či privátně se prodají díla za zhruba polovinu toho, co na aukcích. Což by znamenalo že, celkový obrat české trhu s uměním je zhruba 1,8 miliardy korun. Aukční síně u nás podle mě hrají prim ze dvou důvodů: Jednak, že sběratelé oceňují iluzi objektivity, kterou jim aukce dává – „Když je někdo ochoten dražit proti mně, tak požadovaná cena asi není úplně mimo.“ Za druhé pak hraje roli, že aukce, jakkoliv jejich produkce není levná, nejsou kapitálově tak náročné jako provoz galerie. Aukční síně zpravidla nejsou vlastníky nabízených děl, tedy nemají vázaný kapitál v samotných obrazech. Galerie naopak stojí a padají na tom, jak drahá díla jsou schopna nakoupit a jak dlouho si je mohou dovolit držet než najdou kupce, jemuž je se ziskem prodají.

Prodávají se tedy dráž díla na aukcích nebo přes galerie?

Jak kdy a jak co. Při rozhodování o aukčním či galerijním prodeji navíc nehraje roli jen otázka ceny, ale i to, že aukce jsou veřejné a hojně publikované. Existuje řada situací, kdy prodávající či kupující nechce, aby se o jeho sběratelských aktivitách vědělo a proto se aukcím vyhýbá. Obecně se asi dá říct, že díla, která se těší široké popularitě, mají větší šanci na úspěch v aukci, zatímco menšinové kategorie – a je jedno jestli tím myslíme staré mistry, starožitnosti nebo v našem případě i poválečné umění – dosahují vyšších cen při privátních prodejích. Například obchodníci se starým umění, které je ve srovnání s jinými segmenty trhu dlouhodobě podhodnoceno, hovoří o aukcích jako o zdroji levných nákupů. Pokud si mohou dovolit čekat, zpravidla dříve nebo později dokáží dílo zakoupené v aukci prodat výrazně dráž.

Oskar Kokoschka: Praha (Pohled z ateliéru na Petřín), 1936/37,  olej na plátně, 94 x 125 cm, cena: 52 080 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 1. 6. 2017

Oskar Kokoschka: Praha (Pohled z ateliéru na Petřín), 1936/37,
olej na plátně, 94 x 125 cm,
cena: 52 080 000 Kč, Arthouse Hejtmánek 1. 6. 2017

Ale to asi nemůže dělat každý…

Přesně tak a není to jen otázka kapitálů. Jde hlavně o renomé a kontakty. Rozhodně bych to nebral jako nějaké překupnictví. Galerie, které takto fungují, stojí na celoživotně budovaném know-how, exkluzivních kontaktech se sběrateli a především vysoké úrovni znalectví. Od toho odvíjejí svou autoritu směrem ke klientům, ale hlavně na tom stojí jejich schopnost vytipovat a docenit díla, která na aukci ostatní přehlédnou.

Proč není takový mediální zájem jako je o obrazy, také o sochy?

Platí to spíš u nás, v zahraničí jsme v posledních letech byli svědky řady zajímavých cenových rekordů. Titul vůbec nejdražší sochy patří Giacomettiho Ukazujícímu muži, který byl před dvěma lety v New Yorku vydražen za 141 milionů dolarů. Se sochami jsou obecně dva problémy: Většinou jde o díla, která existují ve více než jednom originále a v otázce autorizovaných a neautorizovaných odlitků je občas, zejména u nás, dost chaos, což sráží ceny dolů. Druhý problém je čistě praktický. Jde o prostorově náročný koníček a tím se okruh potenciálních kupců zmenšuje. Lidí, kteří mají chuť a možnost pověsit si doma na zeď obraz, je víc, než lidí, kteří si dají do bytu sochu.

Jak je na tom z hlediska investic fotografie?

Jak jsem již říkal, česká fotografická avantgarda patří mezi nejžádanější díla českého umění na světovém trhu. Varianta Drtikolovy slavné Vlny byla například před pár lety privátně nabízena za 400 tisíc eur, v aukce se nejdráže prodalo jedno ze zátiší Josefa Sudka ze začátku 50. let, které bylo v Sotheby’s v Paříži vydraženo za více než 300 tisíc eur. Na českém trhu stále k fotografii přetrvává nedůvěra, byť prodejů za stotisícové částky přibývá. Tím hlavním, co řadu investorů od fotografie odrazuje, je jiný koncept originality, než je tomu u obrazů. Zatímco obraz je jen jeden a druhý stejný nenajdete, počet zvětšenin není prakticky ničím limitován. V případě současné fotografie se to řeší tím, že umělci uvádějí a přesně hlídají počet zvětšenin, které vyrobí. U historických snímků se pak cení, kdy byla zvětšenina pořízena, zda v době vzniku snímku, dodatečně či dokonce až posmrtně. Stejné fotografie tak mohou mít úplně jiné cenové visačky. Dalším prvkem, který zájem o fotografii limituje, je, že ji nemůžete mít trvale vystavenu, protože na světle degraduje.

Z toho, jak se mluví o aukčních rekordech, se může zdát, že prakticky každé dílo, které dám do aukce, se prodá za horentní sumu. Ale ono asi tak nebude, že…

Na milionové položky sice připadá více než polovina celkového obratu českých aukcích, ale z hlediska počtu prodaných děl představují jen asi 1,5 %. Když necháme těchto zhruba dvě stě nejdražších děl stranou, vychází cenový průměr zbytku českých aukcí na necelých 60 tisíc korun. Navíc dlouhodobý průměr úspěšnosti aukcí se pohybuje kolem 41 %. Jinými slovy, z nabízených děl jich nového majitele najde méně než polovina. Když se něco neprodá, neznamená to, že dané dílo je špatné nebo bezcenné. To vůbec ne. Občas se dokonce stane, že na následující aukci se prodá za ještě vyšší částku. Jde spíš o to, že trh s uměním není nástrojem, jak rychle a bezpracně zhodnotit peníze, jak je často v médiích prezentován. Myslím, že investování do umění má smysl, ale jako cokoliv jiného to předpokládá, že si člověk udělá „domácí úkol“. Že se seznámí se specifiky trhu s uměním, nastuduje si, co a v jakých cenových relacích se nabízí atd. Oproti jiným investičním příležitostem, má trh s uměním poměrně vysoký práh pro vstup, většinu věcí si musí člověk zjistit sám. Nejen, že zde není žádná „burzovní komise“, které by hlídala, které subjekty jsou a nejsou důvěryhodné, ale hlavně velká část relevantních informací je z povahy své věci neveřejná.

Ještě taková zvídavá otázky. Index ART+ analyzuje prodeje obrazů z různých úhlů pohledu a podle řady kritérií. Lze říct, jestli nějaký motiv zvýší cenu obrazu proti dílům s jinými motivy?

Teoreticky by nějakou takovouto analýzu vypracovat šlo, ale nemyslím si, že by ve výsledku měla větší vypovídací hodnotu než anekdotická evidence, že například portréty se prodávají hůř než krajiny nebo že akty jsou žádanější než náboženské výjevy. Před lety jsme s týmem data.ihned připravili interaktivní přehled stovky nejdražších děl českých aukcí, roztříděných podle formátu, epochy a termínu dražby. Kolegové z ihned si při této příležitosti pohrávali s myšlenkou, že udělají i analýzu nejdražší či nejčastěji se objevující barvy, ale nakonec jsme jim to rozmluvili. Obávám se, že když by se to všechno zprůměrovalo, jako nejtypičtější barva by vyšel nějaký hnusný okr. A opravdu nevím, jak to pak interpretovat.

autor: Jindřich Jirásek, foto: Jan Rasch, Jiří Macht

VELETRHY SBĚRATEL

VSTUPTE

SBERATEL
FAIRS

ENTER

MESSEN
SBERATEL

BETRETEN

Sběratelské aukce

  • Bohužel, žádné blížící se aukce nebyly nalezeny.

VYHLEDAT DALŠÍ AUKCE

Sběratelské akce

Tipy pro sběratele

  • Poštovní muzeum

    Muzeum se sbírkou poštovních známek.

    Praha, Hlavní město Praha

    https://www.postovnimuzeum.cz/cs...
  • Muzeum hraček

    Muzeum se sbírkou hraček 19. a 20. století.

    Lednice, Jihomoravský kraj

    muzeum-hracek-lednice.cz/...
  • Muzeum elektrokytar

    Muzeum se sbírkou českých elektrofonických kytar a aparatur.

    Heřmanův Městec, Pardubický kraj

    retrojolana.cz/
  • Muzeum kávomlýnků

    Muzeum se sbírkou ručních kávomlýnků. tel.: 475 103 278

    Chabařovice, Ústecký kraj

VYHLEDAT DALŠÍ TIPY

Štítky