Proč lidé sbírají? Co jim sběratelství přináší? Tady jsou některé odpovědi…
– Sběratelství je formou bezpečného uložení peněz a diverzifikace majetku
A proč sbíráte Vy? Napište nám na [email protected]
Jak se pozná inteligentní sběratel? Především dobře dokumentuje, co má ve sbírce.
Co by měl obsahovat ideální popis každého sběratelského objektu ve sbírce:
Od veškeré dokumentace k předmětům ve sbírce by měl mít kopie a celou sbírku mít důkladně vyfocenou nebo nafilmovanou kamerou. Každá věc ve sbírce by měla mít své inventární číslo . Všechny tyto věci sběratel docení, když se mu něco ze sbírky ztratí a on musí popsat policii, co to bylo, stejně jako to bude užitečné vodítko pro dědice sbírky.
Jak se vyhnout problémům s dědictvím? Sbírku ještě za života prodat
I když se o tom mluví nelehce, každý sběratel by stejnou pozornost jakou dopřává své sbírce měl věnovat závěti, která určí její další osud. Jimi Hendrix zemřel v roce 1970, ale spory o jeho dědictví se vedly dalších třicet let. Proto by mělo být ze závěti jasné, jak by měli dědicové se sbírkou naložit, jak si ji případně rozdělit nebo, jak ji co nejvýhodněji prodat a rozdělit si peníze. Opět zde vyvstává nutnost kvalitního zdokumentování a ocenění jednotlivých položek ve sbírce. Jsou popsány desítky případů, kdy dědic, neznaje hodnotu sbírky, skočil na špek prvnímu zastavárníkovi v ulici a sbírku prodal za zlomek její ceny.
Anebo prostě skončila v popelnici, spolu s dalšími „krámy“, které pozůstalým připadaly (na rozdíl třeba od televize) bezcenné… Odborníci z aukčních domů proto sběratelům radí nejlepší, ale současně nejbolestnější řešení: Sbírku ještě za života prodat a rodinné příslušníky podělit rovnou, nebo si peníze užít.
Ideální je samozřejmě varianta, kdy má sběratel komu sbírku předat. Takový následník ovšem nejde „vychovat“ během pár měsíců. Začít se musí nejlépe v raném věku, protože, jak už bylo řečeno, vybudování kvalitní sbírky je běh na dlouhou trať.
Nechat rodině podrobný popis jednotlivých věcí ve sbírce s ověřenou, nebo alespoň odhadnutou hodnotou je stejně důležité, jako informace, proč právě daný „kousek“ má takovou hodnotu . Každý sběratel mincí například ví, že od mince stejné hodnoty a data ražby, může existovat celá škála variant, jejichž cena se dramaticky liší.
Pokud sběratel vidí, že jeho příbuzní se sbírkou naloží podle jeho nejhorších představ (rychle se jí budou chtít zbavit za jakoukoliv cenu), obrací se často na muzea a další instituce, které pečují o sbírky a kulturní dědictví s cílem svoji sbírku jim věnovat. Často se pak diví, že nejen, že od nich muzea nechtějí sbírku odkoupit, ale že ji často nechtějí ani zadarmo. I pro muzeum je totiž péče o sbírku finanční zátěž a pokud se nejedná o špičkové či raritní exponáty, které do muzea přitáhnou nové návštěvníky, bude jeho vedení dobře zvažovat, zda se k péči o další sbírku zavázat. Samozřejmě opět záleží také na tom, jak je sbírka zdokumentovaná a opečovávaná. Kvalitně katalogizovaný soubor sběratelských předmětů, byť finančně ne moc cenných, je určitou výpovědí o historii dané oblasti sám o sobě a má tedy pro muzeum alespoň historickou hodnotu, kterou může návštěvníkům prezentovat.
Opět je proto lepší, když jedná s muzeem sám sběratel osobně, protože dokáže odpovědné pracovníky přesvědčit o kvalitách a hodnotě sbírky více, než pozůstalí, kterým je hloupé dlouho budovanou sbírku zlikvidovat, ale doma ji také mít nechtějí.