Skutečný „Hollar 20. století“ a autor jedněch z našich nejkrásnějších poštovních známek. Jiří Švengsbír by letos oslavil sté narozeniny
Sberatel.info
27. Mai, 2021
Jeho ústředním heslem bylo latinské Sol Lucet Omnibus – Slunce svítí všem a slunce a kohout, který jej probouzí k životu, se pak objevují na desítkách volných grafik. Bohatý fantaskní svět legendárního autora československých poštovních známek Jiřího Švengsbíra připomíná bývalý ředitel odboru známkové tvorby České pošty a výtvarníkův osobní přítel Břetislav Janík.
Zdá se až neuvěřitelné, že je to již 100 let, kdy se 19. dubna 1921 narodil Jiří Antonín Švengsbír. Pozdější rytec, grafik, malíř, typograf, kreslíř a ilustrátor. Narodil se na předměstí Prahy, na Vokovické periferii v perimetru dnešní nádrže Džbán, Dolní Liboce, Veleslavína a Červeného vrchu, oblasti, která kdysi ještě nebyla tou pravou Prahou, ale na druhé straně už nebyla tím pravým venkovem.
Jako mladý byl nadšen okolní přírodou, ale také poetičností tehdejší příměstské zástavby, nízkých domků, hospůdek, kaplí a kapliček, budek a kůlen, ale i lesů, luk a strání plných kvítí, brouků a motýlů, které později nejednou přenesl do svých kreseb. Přitom pomalu a jistě vnímal, že za horizontem nedaleké Bořislavky je něco opravdu velkého, slavného a monumentálnějšího než letohrádek Hvězda, totiž stověžatá Praha. Jiří Švengsbír přirozeně byl, ale hlavně se celoživotně cítil Pražanem a byl na to opravdu hrdý.
Když chodil do vokovické měšťanky jen tak pro sebe si kreslil a učil se zacházet s rydlem. Přitom chtěl být zahradníkem a „po klukovsku“ sbíral známky. Kolem patnácti už pošilhával po výtvarném vzdělání, ale rodiče jej dali učit na řezníka. Naštěstí utrpení mladého Jiřího po měsíci skončilo a vstoupil do učení v Bäckerově ryteckém ústavu na Smíchově, kde se vyučil rytcem a medailérem. Ryl pod dohledem J. Koukala a B. Véleho drobné plastiky a medaile. Soustavně však kreslil a často se pokoušel o první převody tužkových kreseb do mnohem složitější a jednoznačnější rytiny. V roce 1941 dostal výuční list v oboru rytec a modelér, dnes bychom řekli medailér.
Abychom pochopili Švengsbíra, musíme pochopit jeho nově nabyté „Umění rytce“. Původ rytiny najdeme v novověku u středověkých zlatníků, kteří kvůli sledování postupu svých ozdobných prací, rytých nejčastěji do zlata a stříbra, zatírali rýhy tiskařskou černí a pořizovali si od nich otisky na papír. Techniku těchto rytin pod italským názvem niello znali již Peršané a Číňané. V XV. století byla rozšířena v Itálii a ruské Tule.
Nejstarší česká mědirytina je z roku 1841 od rytce Václava z Olomouce. Prvním velmistrem mědirytu byl v XV. století kolmarský Martin Schongauer. Tuto umělecky ušlechtilou, avšak pracnou, techniku v XVI. století proslavil hlavně Albrecht Dürer. Tehdy se vedle jemného mědirytu začal objevovat robustní dřevořez.
V této souvislosti odbočím na rozhraní západního a východního Berlína. Zde jsem v Bundes Druckerei navštívil zaměstnance a rytce Wolfganga Mauera, který ryl českou známku Oldřicha Kulhánka „Kašpar Mária ze Šternberka“. Navštívil jsem ho v jeho „vlajkohonosném“ ateliéru ve vstupním objektu tiskárny. Zprvu mně překvapila velikost jeho historicky pojaté kanceláře (školní tělocvična), nebo spíše muzea, protože v ateliéru měl historické tiskařské lisy, později mě překvapil přímo olbřímí archiv starých mědirytů a dřevorytů evropských výtvarníků či spíše koryfejů těchto řemesel. Staré měděné a dřevěné desky byly poskládány abecedně a následně chronologicky. Wolfgang Mauer měl k dispozici i funkční starý tiskový lis, na kterém měl právo vyrobit na přání a za úplatu otisk, respektive novotisk starých rytin. Šlo o placenou službu Německé tiskárny, ve které se ve stejnou chvíli vyráběly eurobankovky a staré mědiryty z 15. a 16. století. Mauer mi dal seznam a vyhověl mému přání, vylezl na vysoký pohyblivý žebřík a vylovil jednu měděnou a jednu dřevěnou desku oblíbeného Dürera. Po fyzickém a očním ohledání zmizela zpět v krabicích na míru, zážitek mi ale zůstal (ruce, které TO držely si již léta umývám).
Vraťme se zpět. Koncem XVI. století se stalo centrem mědirytu severní Holandsko. Vynikal zde Hendrik Goltzia jehož technika rytí si troufala jak na Dürera tak na Raffaela a Rubense. Posledně jmenovaný dokonce předkreslíval rytcům na desky své kompozice a tato reprodukční škola tak docílila lehkosti kresby, subtilní odstínění valérů a svěží modelaci. Mezi rytci byl Cornelius Galle, bratři Bolswertové, Lukas Vorsterman a Paulus Pontius, jehož dílo bylo rovněž nedávno reprodukováno na české známce, kreslíř Hans Holbein ml. apod.
Z Nizozemí se šířila sláva mědirytu do všech světových koutů. Na pražském dvoře císaře Rudolfa například působil antwerpský rytec Jiljí Sadeler, autor velkého mědiryteckého pohledu na Prahu z roku 1606. Podobných úspěchů se dostalo i tzv. francouzské škole zastoupené Robertem Nanteuilem či Gérardem Edelinckem, jehož mistrovské podobizny malíře Filipa de Champaigne a Ch. Lebruna jsou údajně považovány za nedostižné možnosti této rytecké techniky.
Ve skvělé mezinárodní konkurenci uhájil své místo i pražský rodák Václav Hollar (1607-1677), Wenceslaus Hollar Bohemus, jak se podepisoval, připomínaje v Anglii svůj český původ. Budiž řečeno, že Hollar si své desky před rytím předleptával a někdy je leptem i dodělával. To ovšem tenkrát bylo obvyklé. K Hollarovi se ještě vrátíme.
Období čisté liniové mědirytiny se v umělecké produkci uzavíralo a rydlo ustupovalo suché jehle a kyselině (lepty). Tyto techniky dovolovaly snadnější, rychlejší, a i malebnější tvorbu umožňující vyjádřit dobové efekty šerosvitu.
V předválečném Československu vyučil všechny řemeslné měditiskaře starý Ital Alex de Pian, který přišel do Prahy z Vídně v době obrody moderní české grafiky. Nejdříve působil v Grafické akc. spol. Unii a později si založil vlastní dílnu v Trojanově ulici, kde pečlivě a s citem vytiskl mnohé moderní české lepty. Zanechal po sobě nevelký počet vyučenců, kteří působili v polygrafickém průmyslu a tvořili ruční prací archaickou enklávu ve zmechanizovaném a zmodernizovaném tisku. Vzpomeňme ocelorytce Jiřího Döblera, dále rodinu Rybičkových, Antonína Hertzingera, bratry Gottmany, Karla Postla či Antonína Puchernu.
Korektní, studené technice liniového mědirytu (a později ocelorytu) „zbyla“ jenom reprodukce, knižní ilustrace. Pouze v tisku bankovek, cenných papírů, poštovních známek, knižních značek a dopisních papírů se mědiryt a oceloryt udržel, zejména díky nejbezpečnější ochraně před padělateli. V současnosti byla tiskárna PTC Praha a dnes Tiskárna Hradištko celosvětově poslední, která umí tisknout klasickou techniku „hand made“ ocelotisku. Produkce světových tiskáren známek již po desetiletí používají většinou laserové rytí, které je na hony vzdáleno ruční práci. Vliv na to má pochopitelně i přirozený úbytek ryteckých osobností.
Vraťme se však k čerstvě vyučenému reprodukčnímu rytci, který se s dosaženým stavem vzdělání rozhodně nechtěl smířit a v mysli mířil doslova a do písmene k uměleckým výšinám.
Za války byl kresličem map v pražském Zeměpisném ústavě. Jiří Švengsbír byl z ročníku jedenadvacet se kterým mělo hitlerovské Německo jiné záměry. S velkou trochou štěstí se Švengsbír dostal k Protiletecké ochraně obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava (Luftschutz) a mohl zůstat v Praze. Pravidelně přitom navštěvoval kursy kreslení při večerní dělnické škole a prohluboval si odborné výtvarné vzdělání.
Po válce v roce 1945 vstoupil do grafické speciálky profesora Antonína Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Jiří Švengsbír si velmi cenil skutečnosti, že Strnadel vedl žáky k samostatnosti a nepřál si, aby kterýkoliv z nich někoho kopíroval či napodoboval. Zde zúročil svoji řemeslnou průpravu, taky se vykazoval samostatnou výtvarnou činností.
V té době vytvořil už více než stovku ex libris, příležitostných grafických listů, které vydal pro sběratele ve dvou souborech: 12 Ex Libris – ocelorytin (1945), Užitkovou grafiku (1946) a Ex Libris (1950). Studium vysoké školy (absolvoval 1950) poskytlo Švengsbírovi orientaci ve světě grafiky a jejich technik a dále vyhranilo jeho neobvykle uzpůsobený talent pro mědirytinu a ocelorytinu. Významně na něj zapůsobily i přednášky dr. Jaromíra Pečírky z dějin umění, o kterých Jiří Švengsbír celý život mluvil. Již ve sbírkách svých ex libris z válečného období a školních let navíc prokázal mysterium miniatury ocelorytiny, takže byl již po válce připraven pro nejmenší umění – umění poštovní známky.
Švengsbír uvědoměle tvořil s cílem navrátit k životu zapomenutou ryteckou techniku a povznést ji z řemeslně reprodukční úrovně na úroveň tvůrčí umělecké práce. Ovlivněn soudobým přítelem Cyrilem Boudou, Karlem Svolinským, ale i Maxem Švabinským, dále klasiky M. Schongauerem, A. Dürerem, nepochybně, a především Václavem Hollarem se Švengsbír vypracoval ve skutečného mistra rytecké miniatury.
Užitková grafika v jeho podání představuje desítky, možná stovky novoročenek, svatebních oznámení, ex libris, gratulačních lístků, záhlaví dopisních papírů, vinět, návrhů na bankovky a diplomů… Z mohutných zásob, časem narůstajících, Švengsbír vybral materiál pro další brožované tituly – Motýli (1952), Miniatury a Pražská domovní znamení (1954). Závažné místo v jeho tvorbě zaujímá písmo. Nelpí na ustálených typech, ale hledá nové výrazové možnosti a tvary, kombinuje a obměňuje, překvapuje.
Všimněme si blíže ale série Motýlů. Celý život si pamatuji, co v Ročence Švengsbírclubu napsal Rostislav Dostál o Švengsbírových motýlech: „Bělásek a paví oko, okáč nebo babočka admirál, žluťásek, otakárek! Co jsem o nich a o mnohých jiných z jejich rodu věděl, o fantastických kresbách jejich křídel! Co jsem o nich chtěl vědět až do doby, než je přede mnou rozprostřel na malém lístku exlibris, novoročenky nebo motýlím listu grafik okouzlený přírodou? … Ve Švengsbírově podání nejsou barevní, a přece vnímáš jejich barevnost. Samet, který je v každé rytině. A žasneš, zkoumáš, kde se tu vzal, kde na motýlím tělíčku i na křídle. Hrot rydla, tečku za tečkou, vytvářel jeho hebkost, povrch, jehož se bojíš dotknout, abys nepocuchal, abys nevyrušil žíznivého otakárka v jeho hostině. Ano, Švengsbírovi motýli žijí v neodmyslitelné symbióze s květy a ty, díky jim pochopíš; barevnou paletu může tvořit jeden jediný tón. Že je to bohatství jeho odstínů, že je to kouzlo v umění zacházet s nimi, prozradí grafikovo umění. Probudí tvou představivost, tvé barevné vidění, paměť „na barvy“. Je to probuzení plné poezie, za níž nikdy nemůžeš být grafikovi dost vděčen!“.
Vytváří ilustrace ke Konstantinu Bieblovi od Karla Konráda, Turgeněvovým Povídkám, Mozart na Bertramce od Jiřího Kutiny, Zpívající fontánu od Františka Kubky, Mozart v Praze od Jaroslava Seiferta, básnickou antologii Cesta kolem světa ve dvou tisících verších. Později, např. v roce 1975, ilustroval Filatelistické povídky od Františka Langra, Český sen od Josefa Kainara, Hodinu Závrati od Niny Bonhardové … ilustroval asi 30 knih a maloval také na porcelán, na talíře i talířky, také na tzv. hadí hrnky. K několika filmům ilustroval titulky.
Pouští se čím dál častěji do podobizen – Karla Čapka, Cyrila Boudy, Dante Allighieriho, W. Shakespeara, A. S. Puškina, své místo v jeho tvorbě zaujímá i Josef Mysliveček, P. I. Čajkovskij, A. Ljadov, J. S. Bach, W. A. Mozart, J. W. Goethe a další. Jakub Arbes, Jan Kubelík a Karel Havlíček jsou vyryty na zkoušku jako známky (1946). Svou první poštovní známku, která mu v albu chyběla si namaloval v 7 letech pastelovými barvami a vylepil si ji do svého alba jakoby, již tušil, co dělá.
O Švengsbírovi se tvrdí, že se výtvarník jeho typu a rozsahu objevil v našem umění právě včas. V roce 1940 totiž zemřel rytec Bohumil Heinz, tvůrce mnoha desítek poštovních známek. Nedostatek rytců byl zvláště pociťován na upadající úrovni poválečných poštovních známek. Švengsbír umně vyplňuje tuto mezeru a přidává rovinu, na kterou dosavadní známková tvorba dosud nereflektovala – spojil roli navrhovatele i rytce známky.
První jeho prací byl sice jenom kupón ke Svolinského svatovojtěšskému jubileu, následovala však práce 600 let Karlova vysokého učení a F. L. Čelakovský. V roce 1950 sklidil velký úspěch s emisí dvou sérií známek k Celostátní výstavě poštovních známek Praha 1950. Nastavil si pravidelný pracovní vztah s vydavateli a ryl jednu emisi za druhou … Den horníků, Bratislava 1952, Praha 1955, Pražské jaro, Z. Nejedlý, J. A. Komenský, výstava archivních dokumentů, Celostátní výstava poštovních známek strojařů v Plzni, vynikající podoba Václava Hollara… S poštovními známkami přibývají portréty po desítkách.
Rok 1965 byl nejen milníkem ve známkové tvorbě Švengsbíra, ale měl i velký význam v uměleckém vývoji československých poštovních známek, který je těsně spojen se jménem Švengsbíra. Experimentoval s vícebarevným ocelorytem a byl úspěšný. Poprvé se mu podařilo převést umělecké dílo na známku prostřednictvím věrohodného vícebarevného tisku, a to Tizianův obraz „Toaleta mladé ženy“.
Touto známkou založil tradici, ale i vypracoval pro všechny rytce nepsané závazné postupy pro dokonalý přepis uměleckých děl na poštovní známky tištěné vícebarevným ocelotiskem z plochy. Na dlouhá léta předurčil emisní počin Československé a později České pošty emisí Umění, která je dlouhodobě tím nejlepším, co vychází v ranku přenosu uměleckých děl a kterou nám právem celý filatelistický svět závidí.
Miloval své rodné město – Prahu. Soustředil se na ni v nekonečné sérii pragensií, stovek grafických listů na téma Matičky stověžaté, plné domovních znamení, rynků, kašen, portálů … Nesčetné motivy s množstvím neznámých koutů, které zná pouze znalec tohoto města, jsou jeho autorským dílem. Stále více podléhal velikosti královského města, táhlo jej to na Hrad, do ulic Malé Strany a Starého Města a toto okouzlení mu vydrželo po celý život, proniklo do motivů jeho grafických listů, exlibris. Zobrazuje pozoruhodnosti a umělecká díla města, samozřejmě i na poštovních známkách.
Švengsbír se stal obroditelem kreslířem i rytcem vedut, vedut moderně pojatých, s jednoduchou kresbou zestručňující architektonické tvarosloví. V jeho pražských motivech nenacházíme popisnou realitu, ale přímo kompozici, jejíž tvar sestavuje z podstatných detailů, výstižných atributů, mezi nimiž převládá slunce, symbol života, naděje a štěstí prostupující celým cyklem. Nese jméno Sto a jeden pohled na Zlatou Prahu, o němž byl dokonce natočen film „Zlatá Praha Jiřího Švengsbíra“. Uplatňoval heraldicky stylizovanou kompozici a exaktní kresbu. Jeho doménou však byly maloformátové vícebarevné ocelorytiny. Miluje barvy – zlatou, ale i žlutou, stříbrnou a sytě červenou. Celé to má začátek v jeho učení ve zlatnické dílně a obdiv k cizelérství a zlatým šperkům, které pak mnohokráte kreslil ve svých volných listech či na poštovních známkách. Ostatně už víme, že právě ve zlatnických dílnách vzniklo umění mědirytu.
Švengsbír vytvořil nadlouho také jednotný vzhled emise poštovních známek „Pražský hrad“, která byla ročně vydávána od roku 1965 až 1992, obnovena byla ještě v letech 2012-2018. Všechny emise řady z let 1971-81 jsou dílem Jiřího Švengsbíra.
Na mnoha Švengsbírových pražských známek – např. na pražských mostech, najdete již zmíněné slunce jako symbol života a síly, zrcadlení jeho optimistické radosti ze života. Vždyť jeho ústředním heslem je latinské Sol Lucet Omnibus – Slunce svítí všem, které se objevuje na desítkách volných grafik. Tisíce různých slunečních podob a podobně desítky kohoutů, to je fantaskní Švengsbírův svět. A proč kohout? Slunce a kohout jedno jest. Kohout probouzí kokrháním slunce, je u zrodu nového dne a po celý den jsou němými souputníky, než svoji roli převezme Měsíc – Slunce a kohout jdou „spát“.
Měsíc je rovněž častým tématem jeho volné grafiky. Vzpomínám si na oblíbené Švengsbírovy telegramy. Jeden z nich (s kohouty) vychází z jeho oblíbeného konceptu opakovaného tématu zleva a zprava, uprostřed většinou to, oč v té, které kresbě běželo a nad tím nezbytné slunce.
Od roku 1949 byl Švengsbír členem Svazu československých výtvarných umělců a od roku 1952 členem Svazu českých umělců grafiků Hollar, členem Umělecké besedy, členem Grafisu. Je škoda, že se Jiří Švengsbír nedožil toho dne, kdy byla v Soukenické ulici 1194 umístěna na dům pamětní deska Václavu Hollarovi.
V roce 1977 v jednom rozhovoru řekl na adresu Václava Hollara toto: „A když vzpomínáme výročí narozenin tohoto velkého umělce, který za svým jménem vždy psal „Bohemus“, ačkoliv žil převážně v cizině a přisvojovali si ho Němci i Angličané, chtěl bych připomenout ještě jeden dluh, který vůči němu máme. Je to pomník Václava Hollara, který měl v Praze už dávno stát, ale nestojí. Portrét Prahy patří k jedné z nejvýznamnějších Hollarových vedut, a tak by bylo na místě, kdyby právě v tomto městě, třeba na vyhlídkové cestě pod Strahovem, stál i jeho pomník, Že by si jej zasluhoval, o tom nemůže být sporu“. Švengsbír byl Hollarem okouzlen již během svých studií na UMPRUM, citlivě vnímal přednášky prof. Jaromíra Pečírky a svoji státní zkoušku zaměřil na téma „Dílo Václava Hollara“. Švengsbír si Hollara často bral do úst, mimo jiné o Hollarovi řekl: „Podle mého názoru patří Hollar k nejvýznamnějším grafickým zjevům ze všech století. Podívejte se jen na jeho projev! Když uvážíte dobu, v níž žil a tvořil, sedmnácté století … čas válek, teatrálních, pompézních a exaltovaných uměleckých projevů … a v této době on si zachoval civilnost, dovedl se zadívat do prostých věcí, a jak se zadívat. V době, kdy se kreslily a malovaly bitevní scény, kdy se všechno stylizovalo, dekorovalo a zkrásňovalo, Hollar dělá studie motýlů, housenek, koček, jeho zátiší s rukávníky, maskami a rukavicemi nemají obdoby. Nebo jeho krajiny, jak jsou oproti těm bombastickým plenérům jiných umělců civilní a živé … Těžiště jeho tvorby je v leptu. V něm je Hollar pro nás všechny nedostižným vzorem.“.
Jiří také sportoval. Jeho vysoká a šlachovitá postava napovídala ostatně, že není pecivál. Je s podivem, že se nebál o ruce a chodil do bývalého tělovýchovného institutu pana Hojera boxovat a také se pokoušel o šerm. Při jakési sportovní akci se sešel s členy šermířského klubu, a ti ho pozvali, aby přišel do šermírny ČŠK Riegel. Postupem času se z něj stal pravidelný návštěvník šermírny, zapojil se i jinak do života klubu, dělal pro klub novoročenky a příležitostné pozvánky a šermíři se zase aktivně zapojovali do vernisáží jeho výstav, nejenom úvodním slovem, instalací panelů, ale i šermem ostrými zbraněmi, např. na schodech v Národním muzeu nebo v pevnosti ve Volyni, což byly sice netradiční, ale zato velice aplaudované vernisáže, při nichž nechyběla ani hudba ani poezie.
Ateliérem Jiřího Švengsbíra vždy zněla hudba, však měl také mezi hudebníky mnoho přátel, jejichž hudbu rád poslouchal. O hudbě jednou řekl: „Hudba mně pomáhá jako neustále živý zdroj niterných zážitků. Neomezuji se jen na jednu oblast hudby. Mám věrné přátele v oblasti hudby, která bývá označována jako vážná, ale současně miluji džez. Uchvacuje mně síla Bachových Braniborských koncertů, nesmírně mnoho mi dává Beethoven, Mozart. Z našich ke mně promlouvá nejúčinněji Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Ze současných pak Eben, Hurník, Fišer, ze světových skladatelů našeho století Béla Bartók, Sergej Rachmaninov, Igor Stravinskij, Darius Milhaud a Sergej Prokofjev. Ale miluji i hudbu spirituálů, blues, umění Armstrongovo a Ellingtonovo.“
Švengsbírovy výstavy se vždy těšily mimořádné pozornosti veřejnosti, především pak sběratelů poštovních známek. Po slavnostním zahájení výstavy se filatelisté ukázněně seřadili do dlouhé fronty a předkládali Jiřímu k podpisu vše, co si přinesli – čtyřbloky, obálky prvního dne, aršíky i katalogy výstav. A je třeba říct, že umělec vděčně podepisoval a ani se příliš nebránil. Se stejnou pozorností se Jiří setkával na výstavách i v zahraničí, vždyť všude jsou sběratelé známek. „Poštovní známky jsou malými posly, reprezentujícími v celém světě naši vlast. Jsou dokladem kulturnosti státu.“ Švengsbír si byl vědom toho, že jeho známka bude soutěžit s tisíci známkami z celého světa, že nejde o nálepku, ale o umělecké dílo a státní vizitku, proto jim věnoval takovou pozornost.
A filatelisté mu to vraceli. Stále měli na mysli revoluci ve známkové tvorbě s Tizianem. Úsměvy, slovy, autogramiádami, volbou v každoročních anketách o nejkrásnější poštovní známku … Švengsbír byl první, byl svým způsobem nejlepší, jistě k tomu přispěl fakt, že byl nejenom rytcem, ale především sám sobě autorem. Švengsbír má na kontě téměř 250 poštovních známek, nepočítaně FDC.
A pak přišla Praga 1968. Jel jsem na ni z Brna, vystavoval jsem na ní ve třídě mládeže a užil jsem si ji od prvního do posledního dne. Zúčastnil jsem se autogramiád umělců a zjišťoval jací jsou na první a snad i druhý pohled. Ponechal jsem stranou ostych i úctu a snažil jsem se jim být na 2 minuty rovnocenným partnerem. Když to nešlo, byl jsem 2 minuty jenom slušným a vděčným. Získal jsem podpis Švába, Hudečka, Lukavského, Vodáka, Podzemné, Goldschmieda, Boudy, Housy a … Švengsbíra. Jednoznačně vyhrál i když si už nepamatuji o čem jsme spolu krátce mluvili.
Když jsem přijel zpět do Brna, v Kroužku mladých filatelistů 56-240 jsme si řekli, že mu ustavíme náš fanclub. Chvíli trvalo, než jsme to na občasných schůzkách kolektivně posoudili a domluvili návštěvu u Jiřího Švengsbíra. Souhlasil a určil datum na konec prosince. V určený den jsme navštívili jeho ateliér. Já a můj vedoucí KMF Stanislav Staňka. Do infomačního bulletinu Švensgbír clubu mladých filatelistů jsme slavnostně napsali: „ŠCMF byl založen dne 29. XII. 1968 v Praze. Zakládajícími členy na ustavující schůzi v Praze byli nynější členové Řídícího centra ŠCMF Stanislav Staňka, Břetislav Janík a akademický malíř, grafik a rytec Jiří Antonín Švengsbír.“
Švengsbír náš fanclub přijal a vybavil nás vším potřebným. Navrhl, vyryl a vytiskl dopisní papír vícebarevným ocelotiskem. Švengsbír club měl dopisní papír nejlepší a nejdražší v celé republice. Kdo mohl mít vícebarevným ocelotiskem zhotoven běžný dopisní papír? Ani prezidentská kancelář ne. Podobně to bylo s průkazkami v podobě malé knížečky. Podle jeho návrhu jsme si v Tisku Brno nechali vytisknout jednobarevné poštovní obálky.
Na činnost klubu nám Švengsbír poslal několik desítek jednobarevných ocelotisků, které jsme po desetikoruně prodávali. Jednou ročně všichni členové obdrželi novoročenku Jiřího Švengsbíra, koncipovanou jako ocelotiskovou grafiku.
Nicméně poslání klubu bylo v propagaci Švengsbírova díla, jeho výstav a v organizaci pozvolna se rozrůstající členské základny, která brzo překročila dvě stovky jmen z celé republiky. Netrvalo dlouho a odpárali jsme dovětek „mladých filatelistů“, takže zbyl Švengsbírclub, později zkracován jako Š-klub. Vydali jsme několik periodik, cyklostylovaných bulletinů Švengsbíclubu mladých filatelistů, potom tzv. Ročenek Švengsbírclubu.
Nevynechal jsem jedinou příležitost, jak za Švengsbírem přijet do Prahy. Vždy to bylo do ateliéru v holešovické ulici U Průhonu 20. Hned na druhé návštěvě v dubnu 1969 mě čekalo příjemné překvapení. Přijel jsem sám, vezl jsem láhev červeného vína, byl jsem natěšený, chvěl jsem se očekáváním, co se bude dít asi dvě hodinky čistého času. Já, patnáctiletý student Střední ekonomické školy a 48letý světově uznávaný výtvarník a rytec. Sotva jsem se usadil do španělského renesančního křesla vedle španělské truhly z XVI. století v nevelkém ateliérku pod střechou holešovického činžáku Švengsbír nalil víno. Pozvedl sklenici a mezi prvními slovy mi nabídl tykání! Zatímco před dvěma hodinami v Brně jsem byl pro všechny krátce Břeťa, Jiří mě oslovil „Břéťo budeme si tykat“ a bylo hotovo. Myslím, že v tento moment jsem si uvědomil, že mně bere jako partnera bez ohledu na cokoliv.
Postupně jak jsem jezdil do Prahy, tak jsme se s Jiřím sbližovali natolik, že nám schůzky nepřipadaly již tak formální. Nikdy jsem ho ale neviděl rýt, asi k tomu potřeboval ticho a soustředění, i když říkal, že u toho poslouchá svoji oblíbenou muziku, ale to není v rozporu. Pro mě zážitek byl, když mně Jiří vzal do holešovické tiskárny známek, kde v té době tiskl nejen poštovní známky či FDC, ale ve volném termínu mu tam tiskli i jeho grafiku. Brával mě s sebou a představoval pracovníkům tiskárny (v letech 1969 až 1971) jako svého kamaráda. Tehdy a tam vznikla moje láska k ocelotisku a rozšířila se vedle poštovních známek i na jeho grafiku.
S Jiřím jsem se sbližoval každou návštěvou, ale i každým dopisem, které jsme si vyměňovali. Už jsme se bavili nejenom o známkách anebo grafice, ale o jeho láskách – o Praze, šermu, muzice, o jeho cestách po světě a po mořích, vyprávěl, co viděl, u kterého moře a pod mořskou hladinou a co našlo místo i v jeho grafice – především mořští koníci, korály, chobotnice, plachetnice. Školil mně v grafice a jejích manýrách, prostě jsme se bavili o všem. Jen nerad se bavil o známkách, i když u mě dělal asi trvalou výjimku. Obecně na známky vždy při rozhovorech došlo a on se podvědomě bránil, protože jeho záběr nebyl jen o poštovních známkách. Jeho umění zahrnovalo mnoho grafických směrů a manýr. Často jsme se bavili o jeho lásce, dcerce Jiřince, která se mu narodila a kterou velmi prožíval, ostatně manželku Hanu taky. Dostala se na nejednu grafiku až už svým jménem nebo přímo námětem.
Vzpomínám si na povídání, které mě utkvělo v paměti, a které jsem prožíval s ním. V osmašedesátém přijela okupační sovětská vojska do Prahy a byly to jednotky hlavně z Asie. Jiří těžce nesl, že si za jeden ze svých „stanů“ vybrali sídlo výtvarníků v Mánesu. Prostě ho obsadili silou svých zbraní a v podstatě tam bivakovali. Jiří byl velmi kultivovaný člověk a výjimečně si nebral servítky. Po zuby ozbrojení Asiati totiž urazili v Mánesu všechny záchody od země a potřebu vykonávali do trubek v dlažbě. Jiří jim to pravé barbarství nikdy nezapomněl. Druhá taková politická historka souvisí s prvním výročím vpádu sovětských vojsk. Psal se srpen 1969 a Praha už byla oficiálně na cestě k plné normalizaci. Převážně studenti však nebyli s touto situací srozuměni a byli na čele srpnových bouří. Jeden takový průvod studentů šel po Karlově mostě s plakáty, českými vlajkami a nahlas provolávanými hesly. Veřejná bezpečnost a milice měli pohotovost a narušování okupačního klidu vehementně bránili. Nikoho nepřekvapí, že Jiří Švengsbír šel v čele studentského průvodu a na konci Karlova mostu byl spolu se studenty naložen do zeleného antona. Skutečně strávil v cele první noc, ale ráno bylo moudřejší večera. O zadržení Švengsbíra byl informován bývalý ministr vnitra a pozdější předseda vlády Lubomír Štrougal, který Švengsbíra osobně velmi obdivoval a jistě „sbíral“ jeho grafiky. Pravděpodobně na základě osobní známosti jej z cely pustili mezi prvními.
Kromě ateliéru v Holešovicích jsem se s Jiřím setkával i v „jeho“ hospůdce. Šlo o Grill Bar u Zlaté uličky, který byl metr po metru vyzdoben celý Švengsbírovou grafikou. Tam jsme sedávali, ale nebylo to pro mě tak komfortní jako ve dvou v jeho ateliéru. V Grill Baru jej všichni znali a chvílemi přisedávali a odváděli řeč jinam a já se musel o Jiřího přízeň dělit se štamgasty z Hradu. Čas od času jsme se setkávali na mnoha výstavách Švengsbíra po celé zemi, ve Žďáru nad Sázavou, Brně, Bratislavě, Praze, Adamově…
Švengsbír club trpěl tím, že je v Brně, stranou dění, a tak se ukázalo nezbytné založit neformální „pobočku“ v Praze. Tady se konaly tzv. Randez-vous ve vinárně a v hotelu U zlaté hrušky na Novém světě. Zde býval velmi aktivní kamarád Švengsbíra, nedávno zemřelý Vladimír Suchánek z Nového světa.
Od roku 1971 se pražská pobočka Š-klubu scházela vždy první čtvrtek v měsíci. Za Jiřím přicházeli jeho přátelé z uměleckého světa Miroslav Horníček, Petr Štěpánek, varhaník prof. Dr. Jiří Ropek, Eduard Haken, Marie Glázrová, kteří se také přičinili o úspěch některých Rendez-vous. Členy Š-klubu byli vedle renomovaných umělců z pražských divadel, vědců, novinářů i pražští šermíři. Švengsbírclub se v Praze snažil navázat na činnost Fillartclubu, v němž se scházeli pražští přátelé filatelie a umění, kteří zvali mezi sebe odborníky z různých společenských a vědeckých oborů. Předsedou Fillartclubu byl význačný filatelista Karel Basika a k zakládajícím členům patřil Jiří Švengsbír. Dalšími členy byli např. Dagmar Sedláčková, Milan Friedl, Václav Voska, Eduard Kohout, prof. Dr. Klika, prof. Dr. Pačes, Dr. Hoppe, prof. Dr. Jedlička, cestovatel Dr. Brinke, A. Moravec, L. J. Kašpar, B. Knobloch, V. Bujárek, Mirro Pegrassi a mnoho dalších.
U skonu Jiřího Švengsbíra jsem již nebyl. Zaměstnání a studium Vysoké školy ekonomické v Praze mi časově neumožnilo účastnit se pražského klubového života (když ten brněnský již dávno zanikl). Když mi přišlo Švengsbírovo parte počátkem března 1983, byl jsem překvapen stejně jako mnozí ostatní, 61 let bylo tragicky málo pro výtvarníka a rytce formátu Jiřího Švengsbíra.
Kolik ještě mohl vytvořit pragensií, kouzelných zrcadlových grafik, poštovních známek, knižních ilustrací, kolik radosti a němého úžasu jsme s ním mohli ještě prožívat. Co naplat, člověk míní, pánbůh mění. Při vzpomínkách na Jiřího se mi trvale připomínají latinská úsloví, která Švencák, jak byl familiárně přáteli titulován, často používal. Ars Longa, Vita Brevis – Umění je dlouhé, život krátký anebo Pretium Affectionis – Cena zvláštní obliby, kterou ale Jiří občas překládal jako „s díky za náklonnost“. Myslím, že náklonnosti si Švengsbír užil dost křížem kráž populací, bez ohledu na zeměpisné šířky a délky.
Švengsbír je tu s námi stále, protože vytyčil hranice poctivé grafické práce, stal se již za svého života koryfejem nejtvrdší práce s ocelí, kterou si podrobil bez ohledu na její nepřístupnou tvrdost. Dokázal, že ocel je schopna přenést nejjemnější odstíny sametu a nastavil laťku svým nástupcům. Jen málokterý se mu dokázal vyrovnat, přestože se o to hrstka následovníků stále snaží. A tak to má asi být. Švengsbír je v české kotlině XXI. století však téměř zapomenut. Nikdo nepečuje o jeho odkaz, málokdo o něm napíše, málokdy se objeví jeho grafika či rytinka.
Děkujeme ti Jiří Švengsbíre. Stal jsi se Hollarem XX. století, snad ti někdy někde umístí pamětní desku anebo pojmenují po Tobě ulici. Snad.
Prameny:
1959, Hlaváček Zdeněk, Jiří Švengsbír (Grafika), Nakladatelství
československých výtvarných umělců, Praha
1971, Ročenka Švengsbírclubu, Brno
1984, Dr. Mojmír Horyna, Praha Jiřího Švengsbíra, Panorama,
nakladatelství a vydavatelství, Praha
Autor: Břetislav Janík, foto: archiv autora
Celý materiál vyšel původně v časopisu Filatelie.
Sběratelské aukce
