Roušku z kapsy od džínsů, čepice nebo roušku připálenou má ve sbírkách Brněnské muzeum
Sberatel.info
27. Oktober, 2020
Až začnou v Brně za pár desetiletí připravovat výstavu o velké koronavirové krizi roku 2020, budou mít z čeho vybírat. Na jaře je šili obyčejní lidé všech generací, ale i celebrity jako bývalá první dáma Dagmar Havlová nebo návrhářka Liběna Rochová.
Právě s myšlenkou na příští generace kurátorů a návštěvníků muzea shromáždila ředitelka etnografického ústavu Hana Dvořáková kolekci téměř 90 roušek.
„Česká republika byla specifická oproti Rakousku nebo Německu, kde to řešily firmy. U nás to ze dne na den řešil de facto celý národ,” řekla Dvořáková. Jarní šití roušek v domácnostech nebo improvizovaných komunitních dílnách označila za kulturní, společenský i psychologický fenomén, pro který se v historii těžko hledá paralela.
„Společnost zareagovala spontánně, soudržně. Teď už je situace jiná,” uvedla Dvořáková. I proto do sbírky zařazuje pouze roušky z jara, nikoliv z dalších měsíců, kdy začali poptávku po ochranných prostředcích uspokojovat velcí výrobci. “Rané” roušky jsou často zhotovené z běžně dostupných materiálů – z utěrek, kapsy džínových kalhot, ramenních vycpávek nebo ze staré čepice. Mají čistě užitkový charakter.
Teprve postupně do šití roušek začaly zasahovat módní trendy a vyšší estetické nároky. Za zlom považuje Dvořáková vystoupení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové v cyklámových šatech a sladěné roušce. Nyní už je běžné, že například v pánské módě ladí rouška s kapesníčkem v kapse saka. Roušky znamenají také prostor pro sebevyjádření, třeba prostřednictvím nápisu, loga firmy nebo oblíbeného sportovního klubu.
Aby sbírka byla pro budoucí kurátory co nejužitečnější, je důležité doplnit ke každé položce nějaký příběh, kontext, ve kterém vznikla. Součástí kolekce jsou třeba roušky, které měla cimbálová muzika na pohřbu olympioničky Dany Zátopkové, stejně jako roušky, které šily děti nebo které používali pracovníci různých institucí, třeba Dopravního podniku města Brna, České televize a Policie ČR.
Kuriozitou je rouška zjevně poznamenaná plameny. „Paní vyvařovala roušku, u toho hovořila s maminkou po telefonu, na roušku zapomněla. Je to připálené, je to i s příběhem,” popsala Dvořáková. Některé exponáty získalo muzeum od veřejnosti na základě výzvy, jiné Dvořáková aktivně poptávala od známých či institucí. Pár roušek přišlo i z ciziny, třeba z Německa a Japonska.
Nápad na shromažďování roušek vychází ze zkušenosti muzejníků s přípravou výstav ke 100. výročí první světové války. Byli v nevýhodě oproti kolegům z Německa nebo Francie, jejichž předchůdci začali ještě během války vyvářet související sbírky a dokumentaci. Při výročních výstavách tak měli mnohem více materiálu, doplněného o kontext. Dvořáková se tedy rozhodla, že udělá stejnou službu pro své následovníky, kteří se jednou budou věnovat koronavirové krizi.
„Za dvacet třicet let zcela určitě přijde doba, kdy se na to bude muset společnost znovu s odstupem podívat. Proto shromažďuju také doprovodné materiály, letáky, aby byl širší pohled na celý fenomén. Nejsou to jen roušky, ale celá tahle doba,” uzavřela Dvořáková.
Teprve budoucnost ukáže, zda lidé za pár desítek let budou vnímat roušky jako historickou kuriozitu, jejíž smysl jim bude unikat, anebo jako běžnou součást jejich každodennosti – už od památného roku 2020.
ČTK, JJ, ilustrační foto: web islandské umělkyně Ýrúrarí – http://www.yrurari.com/masks
Sběratelské aukce
