Francouz má jedinečnou sbírku vinylových desek, váží 21 tun

Návštěva jeho uklizeného třípokojového bytu ve městě Rennes na západě Francie je opravdovým požitkem. Desky jsou v každém pokoji, v příborníku, v šatní skříni. Pro poslech hudby na všech těchto vinylech byste potřebovali odhadem deset let. Pro srovnání: sbírka vinylů v kulturním centru Champs libres v Rennes čítá 39.000 desek.

„Ptám se sám sebe, jak jsem to udělal, že jich mám tolik,” říká s humorem majitel sbírky oblečený ve stylu country v džínech, se šátkem na uzel a ve vysokých botách. „Jsou tu naprosto šílené věci,” nechává se unést Lacire a přidává několik sprostých slov, když vytahuje nahrávky Johnnyho Cashe nebo Lenyho Escudera.

Lacire se narodil 24. května 1943 a s oblibou zdůrazňuje, že to je stejný rok, v jakém se narodil Johnny Hallyday, a stejné datum, ve který spatřil světlo světa Bob Dylan. Začínal v učení u svého otce jako pekař, později se vyučil elektrikářem. Během války v Alžírsku byl povolán a ke svým povinnostem si tam přidal i péči o aparaturu hudební kapely Les Kakis, čímž začal jeho dlouhý vztah s hudbou.

V roce 1968 převzal americký bar s názvem Le Country v západofrancouzském městě Dinan a právě tam se nakazil láskou ke gramofonovým deskám. Bar byl totiž nedaleko prodejny desek, odkud se často vracel s černým kulatým úlovkem. Zdrojem desek byl i bleší trh v Saint-Ouen v Paříži.

Z Roberta se stal Bob, z milovníka desek se stal jejich prodejce. Jeho obchod v Rennes se stále rozrůstal, nástup cédéček v 90. letech přinesl jeho obchodu spoustu dalších gramodesek, které mnozí považovali za objemné a staromódní. Jeho sbírka se rozrostla tak, že si pro skladování beden s disky musí pronajmout několik garáží.

Když zrovna nehraje s přáteli pétanque, prohrabuje se Bob svými poklady. Patří k nim i vinyl ve formě obdélníkové pohlednice, který přehrává tradiční katalánskou hudbu. Má také desky s rychlostí 16 a 100 otáček za minutu nebo album písní z vězeňského tábora v Michiganu. K raritám patří i album Catch a Fire od Boba Marleyho, které se otevírá jako zapalovač.

Nejraději má sice rock a country, nebrání se ale ani dalším vlivům. Když pouští skladbu 24.000 baci od Itala Adriana Celentana, na desku se snese přenoska s vyobrazením zpěvačky Sheily.

„Je to velmi zajímavá sbírka, zejména svou rozmanitostí: projevy Lenina, vojenská hudba, dramatizace Malého prince, kterou čte (Antoine de) Saint-Exupéry nebo desky ilustrované (Jeanem) Dubuffetem,” vysvětluje Michel Brand’honneur, který tento hudební fond podrobně zkoumal v roce 2007. Byla by podle něj “škoda, takovou sbírku rozdělit”.

Na sklonku života se Robert Lacire obává o budoucnost svých gramodesek. „Je hloupé, aby to zůstalo v garážích,” říká.

“Muž statisíce disků”, jak ho označil jeden novinář, by rád viděl svou sbírku jako součást konzervatoře nebo muzea gramodesek. Ve složce má uložené všechny dopisy, které poslal místním institucím, ale také někdejšímu prezidentu Jacquesu Chiracovi.

Nikam to však nevedlo, navzdory opatrnému zájmu nedalekých obcí i ohromnému růstu trhu s vinylovými deskami. Podle hudebních odborů SNEP se loni ve Franci prodalo 4,5 milionu desek.

„Každý ten nápad považuje za velmi dobrý, ale nikdo nic nedělá pro jeho realizaci. Já stárnu a začíná to vypadat, že sbírka skončí v charitativním bazaru, spíš, než aby zanechala stopu v tomto regionu,” lituje Robert Lacire.

ČTK, ilustrační foto Shutterstock

• rekordy
• vinyly

Related articles