Někdejší šéf berlínských krajanů a vášnivý sběratel autogramů Karel Pařízek utíkal na Západ nadvakrát

S přechodem manželky Rosemarie, která tehdy byla občankou Německé demokratické republiky (NDR), Pařízkovi pomohl novinář Gerhard Löwenthal. Příběh totalitou rozdělené rodiny zveřejnil ve svém pořadu ve veřejnoprávní televizi ZDF, východoněmecký režim Pařízkově ženě pak takřka obratem umožnil vystěhování na Západ.

Do Německa se Pařízek dostal v roce 1970, když ho jako kuchaře vyslal pražský hotel Palace do nově otevřeného východoberlínského hotelu Stadt Berlin. “To byl v té době, dá se říci, největší hotel ve střední Evropě. Sedmatřicet poschodí, to bylo na tamější dobu něco,” řekl v rozhovoru s ČTK třiasedmdesátiletý Pařízek. Vysvětlil, že tehdy do Stadt Berlin přišlo z československých hotelů více zkušených číšníků a kuchařů, neboť východní Němci neměli dostatek personálu.

“Já tam jel rád, jednak už kvůli tuzexovému kontu, za dvě východní marky nám dali jeden tuzexový bon, což bylo tenkrát dobré,” řekl. Nadšený byl také z moderních přístrojů a spotřebičů, kterými byly ve Stadt Berlin hotelové kuchyně vybaveny.

A protože uměl německy více než jeho ostatní kolegové z Československa, pomáhal jim v hotelové kanceláři se zařizováním. “Tam jsem poznal mou budoucí manželku Rosemarie, která v kanceláři pracovala. Padli jsme si do oka, líbila se mi, tak jsem se jí zeptal, zda nemá hlad,” řekl. Po směně usmažil Rosemarie řízek, což o jejich vztahu očividně rozhodlo. “Ono se říká, že láska prochází žaludkem, tak jsme se do sebe zamilovali a v roce 1972 jsme se vzali,” řekl.

Po svatbě se Pařízek v komunistické NDR usídlil oficiálně. Dostal sice ještě nabídku vrátit se do Prahy a pracovat v pražském hotelu InterContinental, ale ze stěhování sešlo. Rosemarie totiž čekala druhé dítě a pražský hotel kvůli tomu odmítl zajistit takto velké rodině bydlení.

Zlomem v Pařízkově životě se stala návštěva Západního Berlína, kde žila sestra jeho manželky. Za úplatek dostal od československého velvyslanectví na 24 hodin povolení západní část rozděleného města navštívit. Na cestu ale musel sám, neboť Rosemarie od východoněmeckých úřadů souhlas nedostala.

“Já poprvé na Západě! Ježíšmarjá, říkal jsem si, to byl rozdíl. A pak jsem furt přemýšlel, zda to tu (na Východě) máme zapotřebí,” řekl. Protože synovi bylo pět a dceři rok, bylo Pařízkovi jasné, že nějaký nebezpečný útěk přes hranice nepřichází v úvahu. “Řekl jsem si, že to uděláme jinak. Zase jsem zašel na konzulát, už jsem tam znal nějakého konzula, že bych potřeboval propustku na víkend,” uvedl. Propustku opravdu dostal, následně obdržel od východoněmeckého ministerstva vnitra doklad, že přes hranice skutečně přejít může. Zatímco na československém dokumentu bylo uvedeno, že cestu musí podniknout bez dětí, na východoněmeckém tato poznámka nebyla. Pohraničníky nakonec jen zajímalo, zda má děti napsané v pase, což měl.

“S pár věcmi na převlečení v igelitce jsem s dětmi prošel na Západ,” řekl. Děti pak nechal u švagrové a za ženou se ještě krátce vrátil, doma měl totiž 2000 západoněmeckých marek, které se bál s dětmi vzít, aby to nebylo nápadné. “Ženu samozřejmě málem ranila mrtvice, když mě viděla bez dětí,” řekl. S povolením ale mohl hranici v určený čas překračovat opakovaně, takže návrat do Západního Berlína byl bez problémů.

Rosemarie následně požádala o sloučení rodiny, aby se mohla na Západ vystěhovat. Z původních několika měsíců, jak manželé očekávali, se nakonec stalo čekání rok a půl. “Už jsem z toho byl zoufalý, přemýšlel jsem i o tunelu. Jedna moje teta říkala, že vezme kufr a že ženu, která měla 49 kilogramů, přes hranice přenese,” řekl. Nakonec mu pomohla náhoda, když potkal novináře Löwenthala. Ten ve svém pořadu ZDF-Magazin pravidelně upozorňoval na porušování práv v NDR. Löwenthala Pařízkův příběh zaujal, a tak ho hned zveřejnil.

“Příští týden odvysílal, jací jsou Enderáci, že se nestydí, co teď ty děti, které doma denně pláčou, že chtějí matku. No, hezky to řekl,” vzpomínal Pařízek. Východoněmecký režim jen pár dní poté umožnil Rosemarii na Západ odejít, a rodina se tak opět mohla setkat.

V Západním Berlíně se Pařízek rychle zapojil do činnosti krajanského spolku Beseda. Ten vznikl v roce 1961 rozštěpením předchozí Československé kolonie, což bylo krajanské sdružení založené v Západním Berlíně v roce 1947, jak ve svých psaných vzpomínkách uvádí zesnulý šéf krajanů Jan Okénka. Část Československé kolonie totiž odmítala jakékoli kontakty s československou vojenskou misí v Západním Berlíně, kterou ale zase jiní členové viděli jako nezbytnou pro udržení spolkového života a kulturního kontaktu s původní vlastí.

Postupně se do vedení Besedy dostal i Pařízek, který vzpomínal, že v dobách největší slávy navštěvovalo akce na 200 krajanů. Velký zlom přišel s pádem komunistických režimů, kdy se někteří krajané vrátili do vlasti a nově příchozí o spolek zájem neměli. Beseda skončila v roce 1997 a navázal na ni Bohemia Club Berlin, který o dva roky později rovněž zastavil činnost. Pařízkovi ale krajanská činnost chyběla, proto od té doby organizuje volná setkání Čechů a Slováků, kterých se účastní kolem 15 lidí.

Vedle krajanské činnosti se Pařízkovou vášní stal i sběr autogramů, což vyplynulo z jeho působení v luxusních hotelech. V Západním Berlíně pracoval v hotelu Kempinski, kde autogramy sbíral nehledě na firemní zákaz. “V tomhle jsem porušoval předpisy, jak se dalo, problémy jsme z toho ale nikdy neměl,” řekl.

Mezi nejcennější autogramy řadí mimo jiné ten od Gerta Fröbeho, který hrál padoucha v bondovce Goldfinger. Váží si také podpisů od členů britské kapely Rolling Stones nebo od posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla. Ve sbírce mu nechybí ani Karel Gott.

ČTK, ilustrační foto: Abebooks.com, julineslive.com, heritageauctions.com, archiv

• autogramy

Related articles